7. 10. 2017

O řádu a chaosu aneb je to jen práce?

Když jsem odcházela z první směny v restauraci, řekla jsem si fajn, to nějak zvládnu. Když jsem jela na druhou, chtělo se mi brečet..


27. 9. 2017

Čajový dýchánek I.

Rozhodla jsem se pro nový typ článků. Bude to taková směs všeho dobrého, špatného, veselého, smutného či zajímavého. Zkrátka obyčejné radosti, strasti nebo prosté myšlenky, které tvoří náš běžný život. Vážně bych chtěla tenhle blog trochu udržovat, protože si myslím, že by z toho mohlo nakonec vyjít něco pěkného. A popravdě potřebuji nějakou tvůrčí činnost pro odreagování. Tak jdeme na to:



29. 8. 2017

O mém ránu aneb jak se bojím



Milí čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o část mého dnešního dne. Už jsem dlouho nic nepublikovala a je mi to upřímně trochu líto. Tak se pojďme přesvědčit, že jsem ještě nezapomněla psát. 


7. 6. 2017

O tom jak povrchnost vládne světem...

Co to vlastně znamená, když o někom řekneme, že je povrchní? Slovník českých synonym toto slovo zařazuje mezi tyto- slova stejného významu: plytký, mělký, nicotný, prázdný, jalový, laciný. Co myslíte, máte pocit, že to sedí na lidi kolem vás? Že to sedí vlastně na celý svět?


Já ten pocit poslední dobou mívám. Ta prázdnota v některých lidech mě nutí k zamyšlení, zda se postupně nestáváme plastovými figurínami, které někdo oblékl do drahých šatů a naprogramoval je tak, aby opakovali stále stejné fráze dokola, které se budou možná tvářit jako hluboce hluboké, ale kdo si všimne, že jsou ve skutečnosti tak mělké, že se v nich nesmočíme ani po kotníky. 

  A tak tu stojíme za sklem, ve kterém se odráží nejtajnější myšlenky, v jejichž hloubce by se dnešní svět utopil, zakazujíc sami sobě ukazovat, co v nás je a volíc si cestu plytkou prázdnotou oblečeni v laciném oblečení, co stojí spoustu peněz a nicotně se usmíváme, abychom skryli, že jsme ve skutečnosti něco víc, než se odvážíme vypustit ven, za tu skleněnou nádobu dokonalosti, do které nás zavřeli naše vlastní myšlenky, nebo možná myšlenky cizích, kterým jsme to dovolili. 

  Svět okolo nás je stále více povrchnější. Stejně jako když si vybíráte šampon, podle značky, obalu a velkého nápisu „Proti třepení konečků“. Tak se vybírají i ostatní věci, od knih až po lidi. Často stačí málo, aby si nás lidé získali, stačí aby se krásně usmáli od ucha k uchu, projevili radost, že nás vidí a řekli nám, jak moc nás mají rádi (a nevadí, že to není pravda) a mají nás v hrsti. Ne každého, ale člověka, který nežije s přesvědčením, že mu stačí pár opravdových přátel, rodina a on sám a jeho životním cílem je dokazovat si, že ho lidé mají rádi a že není tak špatný, jak mu tvrdí jeho mozek a že není tak ošklivý, jak mu šeptá jeho zrcadlo. Zkrátka člověka, který potřebuje, aby ho ostatní měli rádi, protože sám se mít rád nedokáže. A potom stačí opravdu jen jeden úsměv a smažete tím všechno, co o vás dotyčný ví špatného, najednou mu je to jedno. Protože Vy (třeba ten člověk se psím filtrem na obličeji) si s ním chcete popovídat.
  Nedávno jsem četla vyjádření jednoho youtubera, nevím přesně kdo to byl, ale hlavní byla ta myšlenka, kterou vyslal do světa. „Všichni chtějí jen podpisy a fotky, ale kdo z fanoušků si přišel opravdu popovídat?“ Možná pár lidí, pár rozumných lidí, které zajímá i to, co je pod povrchem. Díky za ně. Díky za lidi, kteří hrdě vystoupí ze stáda, které se žene někam dopředu a když se někoho zeptáte kam, tak řekne „Nevím, jdou tam všichni. Zkuste se zeptat toho přede mnou.“ Ale chce to odvahu, být jiným. Protože „ti jiní“ jsou vždycky „ti divní“ a žádný pokrok lidstva tuhle prostou rovnici nikdy nesmaže. Je zakořeněná hluboko v nás. Kolikrát už jsme říkali malým dětem „Nesmějte se mu, on nemůže za to, jak vypadá“ a stejně se budou smát. Dětem nevysvětlíte, co se za tím vším skrývá, že holčička, co se počůrává, je doma zanedbávaná. Dětem nevysvětlíte, že ten kluk, co má problémy s běžnými činnostmi a zapomíná, co mu řeknete, je nemocný. Často to nevysvětlíte ani dospělým, protože oni ho mají za „malýho spratka, co neposlechne“. 

  Někdy máme tendenci takovým lidem dát pořádnou facku, aby si uvědomili, jak hloupé je jejich smýšlení. Ale možná že i my nakonec podlehneme, kývneme se slovy „Jo, je to hroznej spratek“. Ne proto, že by nás ona osoba přesvědčila, ale protože víme, že bychom nikdy nemohli přesvědčit my jí. Otázkou je, zda se tímto nestavíme na úroveň onoho člověka, který ne a ne pochopit, že na mělčině nikdy nedojde k poznání.


7. 5. 2017

Nekoukejme na svět kolem nás skrz displej




Dnešní doba, dnešní vztahy, dnešní mládež..slýcháme to stále ze všech stran. Každý o tom píše, o tom jak je dnešní doba zkažená, jak bylo dřív všechno lepší, krásnější a opravdovější. Ale já si nemyslím, že má smysl srovnávat tuto dobu s tou dřívější, ač se nám z vyprávění může zdát mnohem lepší, třeba bychom ani tam nebyli úplně šťastni. Pravdou ale je, že určitě není vše v pořádku. Nechci se této doby zastávat, ačkoliv je nutno podotknout, že technický pokrok nám ulehčuje život ve spoustě věcí. A je jen na nás, na jednotlivcích, abychom se naučili ho využívat v určitém množství.

30. 4. 2017

Mononukleóza - přišla za mnou z nějakého důvodu?

Už je to tři dny, co jsem se dozvěděla, že má mononukleózu. Od začátku jsem věděla, že to není nic vážného, že si jen musím poležet a držet dietu. Dokonce ani nehrozí nějaké trvalé poškození jater. Ale i tak mě to docela vzalo. Najednou jsem se musela vzdát všech plánů na pár týdnů dopředu a smířit se s tím, že prostě nebudu všude, což pro mě není jednoduché, jsem ten typ člověka, co nesmí nikde chybět, ale někdy není všechno tak, jak si přejeme. Navíc jsem nikdy nebyla nějak vážněji nemocná, ani jsem neměla zlomenou nohu, zkrátka nic, co by mě omezovalo. A najednou..



10. 4. 2017

Jak náš život ovlivňuje okolí?

  Někdy přemýšlím nad tím, jak jsou můj život, moje štěstí a sebevědomí ovlivněny okolím. A myslím si, že je potřeba vynaložit spoustu sil, aby tomu tak nebylo. Všude okolo jsou lidé, věci, články, fotky,..a spousta dalších věcí, se kterými se můžeme srovnávat. Jen něco vidíme a hned si to otočíme vůči sobě. Zvládla bych to taky tak? Jakto, že ji to tak sluší? Jak to dělá, že má pořád upravené vlasy? Proč se chová tak přirozeně? To se nebojí?